13. komnata
Májiny cesty: (Ne)pomáhejte druhým… tajemství kukly
Moje kamarádka Milada, která mimo jiné skládá hudbu naší hudební skupině, mi říkala krásný čínský příběh. Většinou se spolu samozřejmě bavíme o úplných blbostech, jako všichni normální lidé, ale tentokrát byla v autě taková nadnesená nálada, tak mi vyprávěla tenhle příběh.
O tom, jak člověk viděl motýla, jak se klube z kukly a chtěl mu pomoct ven, tak mu tu kuklu roztrhl a motýl byl dřív venku. Jenomže protože si svá křidýlka neposílil trháním kukly, měl je slabá a brzy zemřel.
A můj kamarád Tomáš zase říká, že když za někoho zalepíme jeho dluh, jeho problémy přejdou na nás.
Takže kdoví, co všechno můžeme způsobit svým pomáháním. Sobě i druhým.
Taky ráda pomáhám. Ráda se s lidmi bavím o tom, o čem, chtějí, někdy dokonce hraji že jsem taková, jaká bych jim vyhovovala. Pomáhám jim a neprojevuji svoje emoce, když vím, že by se jim to nehodilo, že by jim to třeba ublížilo a vzali by si to osobně.
Mohla bych se takhle upomáhat k smrti.
Mám někdy pocit, že když je člověk zraněný a potřebuje lásku a pozornost, potřebuje najít důvod pro sebelásku, když má něčeho málo a cítí se zneuznaný, když má pocit, že dostal málo…tak by se radši neměl pouštět do vztahů, tak by radši neměl nikomu pomáhat, tak by radši neměl dělat nic. Protože všechna jeho rozhodnutí ovlivňuje jeho hluboké potřeby a nejspíš povedou k dalším zraněním. Je to jako jít hladový do supermarketu. Taky koupíte spoustu věcí, které nepotřebujete. Jenomže, co dělat, když takoví jsme skoro všichni?
Ať o tom víme nebo nevíme, všechno co děláme, je ovlivněné našimi ránami. Ti, kteří o tom už aspoň ví, jsou na tom o něco lépe…
Pokud mým záměrem bude pomoct druhému, jen abych se cítila lépe, jen abych se necítila jako bídák, jen abych se mohla mít trochu víc ráda…Potom mi vlastně na tom druhém vůbec nezáleží. Potom jsem vlastně ráda, že je mu špatně, protože ho můžu použít pro své účely.
Svět kolem nás se změnil v jeden velký obchod, nikdo v tom světě nedělá nic, co by nebylo výhodné. Je to svět, ve kterém když Vám někdo cizí dá květinu, je to buď politická kampaň, nebo reklama, nebo něco podobného.
A naše jednání je možná úplně stejné. Jak nahoře tak dole.
Kolik lidí ze svých „přátel“ takhle využíváme? Jaký je můj hluboký cíl, pro který se s nimi scházím? Kdyby člověk dokázal být opravdu upřímný a vidět sám sebe nezkresleně, možná by si dokázal všimnout, že jsou to takové malé obchodní schůzky. Nenechte se zmást, měnou tu nemusí být žádné hmotné věci, stačí obchodovat s energií.
Stačí si uvědomit, že nás ten druhý nezajímá, co cítí a co prožívá, že je pro nás důležité to, co nám dává.
Třeba pocit, že jsme skvělí. Třeba pocit, že jsme lepší než on. Třeba se trochu potřebujeme nadechnout jeho slunečného pohledu na svět, který nám chybí. A společné všem zlodějům je jedna věc: pocit, že je to tak v pořádku. Že si můžu vzít to, co potřebuji, a nemyslet na to, komu jsem to vzal.
Možná bychom se neměli divit, že máme svět tak drsný a obchodní. Že máme svět, který považuje lásku a přátelství za něco velmi nevýhodného.
Možná je ten svět jen odrazem našich srdcí a až my nebudeme pohlížet na celý svůj život a na všechny své vztahy s otázkou „Co mi to hodí“, možná už pak prostě pro staré struktury světa nebude místo. Protože co je to vlastně ten svět? Svět jsme koneckonců my všichni, že.
Je těžké přijít do kolektivu, kde platí zákony džungle a udržet si v srdci to, s čím jsme sem přišli. Ale nevzdávejte to prosím. Víte dobře, že dva ze sta můžou změnit celou stovku. Protože láska je daleko nakažlivější a skutečnější než prasečí chřipka.
Představte si, že vše je dokonale spravedlivé, a cokoli Vám kdo vezme, jakkoli Vás podvede, jakkoli škaredě Vám odpoví, to vše Vám náleží. V tom případě byste hned pátrali, kde jste se tak zachovali. Možná sami k sobě? Možná ke svým blízkým, ale sami před sebou jste to skryli a zamaskovali jako čin hodný mesiáše? Ano, život skutečně je počítačová hra s dokonalými pravidly, a když to zjistíte, Vaše chuť hrát se jenom zvýší.
To jsem se zase dostala od motýlích křídel někam úplně jinam. Ale vlastně ani ne. Kdoví, kolik problémů sám se sebou měl ten člověk, který trhal motýlovi kuklu. A proč to dělal. Myslel si snad, že motýl to sám nedokáže? Chtěl už už vidět ta krásná křídla, bez ohledu na řád a posloupnost přírodních dějů?
A proč mi vlastně chceme všem kolem nás, co se trápí, pomoci? Proč chceme zničit všechno hnusné? Je to přece zázrak, že u toho můžeme být, že vidíme, jak se s tím ty duše poperou. Proč nejvíc ze všeho chceme mít naše partnery perfektní, když ne kvůli sobě a kvůli své pohodlnosti.
I my se teď rodíme do Nové doby, a někteří si možná přejí, aby nás Pánbůh z tohohle „šíleného světa“ dostal císařským řezem. Abychom už rychle byli osvícení a láskyplní.
Jenže podle všeho přijdou nejdřív stahy a pak budeme muset svoji cestu na svět vybojovat.
A i když je spoustu pozorovatelů, kteří by mohli roztrhnout tu kuklu, nikdo to z lásky k nám neudělá.
Asi proto že….vždyť víte.
Abychom byli dost silní a naučili se bránit Světlo a Lásku už navždycky.
Převzato z Internetu