Chceme, abyste poznali, že nás to baví a děláme to pro vás rádi… Aby vás bavil svět

Setkání s panem Dudeškem

Na cestě hledání Berušek jsem se setkala s jednou výjimečnou postavou, která je s Beruškami úzce spjata. Všichni milovníci hudby a zároveň ti, kteří dobře pamatují dobu před revolucí, si jistě hned vybaví Buřinky a Berušky Petra Dudeška a také Muzika bez kapelníka. Nevíte? “Rumcajsi, Rumcajsi, jak hezký počasí… pozdravuj Cipíska, ať se mu nestýská…” Já vím, teď už jste doma. 🙂 Tohle si totiž pamatuje každý. Písničky Petra Dudeška jsou plné pozitivní energie, hravosti a radosti za života.

Pan Dudešek se mnoho nezměnil. Zatímco jiní, možná už v daleko nižším věku se chystají na onen svět, pan Dudešek je plný síly. Jeho duše a srdce jsou stále plné života a chuti rozdávat radost. Jsem s ním v kontaktu již mnoho měsíců a ráda se s vámi podělím o radost i vděčnost, kterou z toho mám. Ať už se jedná o kontakt telefonický, tak osobní. Mnohdy je mi velmi dobrým a laskavým rádcem. A to nejen on, ale také jeho dcera Petra. Oba umí v pravou chvíli vyslechnout a poradit na základě svých bohatých zkušeností. Je mi velkou ctí, že jsem mohla poznat jej, paní Petru i její dceru Veroniku. Příběh těchto tří lidiček je velmi poutavý a já skládám touto cestou obdiv statečnosti těch, kteří jej žijí.

Chtěla bych vzpomenout jednu zajímavou příhodu s panem Dudeškem, kdy ještě v loňském roce jsem započala spolupráci s jednou dámou, která se nabídla, že nechá složit písničku jako Beruškovou hymnu. Když byla písnička v hrubých rysech hotová a dostala se mi ke schválení, měli jsme na ni s panem Dudeškem stejný názor. Jednoduše nevyjadřovala myšlenky, které jsem považovala za stěžejní. Tím nechci říci, že byla špatná. Cítili jsme to stejně oba. A pan Dudešek mi říká: “Paní Čipcová, vždyť Vy máte na to, abyste si písničku složila sama. Proč budete někomu platit autorská práva, když to hravě zvládnete!” Vzpírala jsem se. “Co? Já? Já zpívám, hraji na klavír, ale písničky neskládám. I tak mám dost starostí. Ještě si přidávat úkoly a zabývat se skládáním písničky? Ne, to já nesvedu!” Bránila jsem se. “Ale svedete, zkuste to a uvidíte! Až bude písnička hotová, dáte mi za pravdu, jak to bylo jednoduché.” Jeho hlas zněl nesmlouvavě. A já si v duchu říkala: “No jo, Vám se to řekne, Vy jste se tím živil.” Ach jo, tak už jsem si myslela, že mám další úkol splněný a písnička je na světě a zase nic. No, když se budu takto posunovat dopředu, tak budou přípravy trvat několik let a ne měsíců. Položila jsem telefon a šla si udělat večeři.

Naléhavost slov pana Dudeška mi však nedala klid. Sedla jsem a napsala pár veršů, které mě náhodou napadly. Co by tak v té písničce asi mělo zaznít? Šla jsem spát. Druhý den jsem se chystala na návštěvu paní Petry. Měla jsem se s ní po mnohých telefonátech poprvé setkat. Byla jsem rozechvělá. Ještě jsem dokončovala úklid bytu před odjezdem. Vysávala jsem koberec a najednou to přišlo. Napadla mě další slova a melodie k nim. To není možné. Sedla jsem ke klavíru, zahrála ji, zazpívala a natočila na mobil, ať ji nezapomenu. Jednoduchá melodie, aby si ji uměl zazpívat každý. Slova, aby jim každý rozuměl. Měla jsem radost. Mám to hotové. Hurá! Úkol splněn. Hned jsem ji poslala mailem panu Dudeškovi. No, nejásal jako já. “Ještě to není ono. Je to potřeba doladit.” Stála jsem si na svém. Uběhlo pár měsíců a já jsem čekala, až nastane čas, kdy budeme písničku nahrávat v nahrávacím studiu. Byla jsem netrpělivá. Proč se to všechno tak zbržďuje? Když jsem 2.5. navštívila pana Dudeška, znova se vrátil k textu mé písničky. “Ta počáteční myšlenka je přece tak geniální. Ale že “Život je přece plný krás”, to už každý ví. To je tak laciné! To je v každé písničce. Měla byste ji ještě předělat, věřte mi!” Vyslechla jsem si jeho přednášku, proč to tak cítí a vůbec mi to nebylo po vůli. Vzpírala jsem se a vůbec se mi nechtělo s textem něco dělat. Pravda je ta, že jsem si přesně vzpomínala na okamžik, kdy jsem poslední verš na konci 2.sloky přilepila jen proto, že jsem nevěděla, co bych ještě řekla závěrem. On má pravdu, to mi bylo jasné. V duchu jsem si slíbila, že se nad textem zamyslím. Cestou domů jsem ho měla! Hurá! Pan Dudešek říkal, že je to o třídu lepší. 🙂 Ale neřekl ano, to je super, nechejte to tak. Říkám proto: “Uvidíme.” Závěrem mohu jen říci: “Pane Dudešku, děkuji. Děkuji za Vaši nesmlouvavost. Díky Vám je ta písnička mnou složená. Díky Vám jsem to dokázala! 🙂